Tento web používá k analýze a návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

Historie koření

První autentické záznamy o použití koření a bylin se zachovaly na jílovitých destičkách ze Sumerské říše (3000 př. n. l.) (BOTTERO in WEISS 2002). Nacházely se zde zmínky o sezamu, kopru, fenyklu, kmínu, koriandru, tymiánu a šafránu. Mnoho druhů koření se dováželo a používalo v Egyptě pro balzamování, jako kadidla, do mastí, parfémů, jako protijedy, do kosmetiky a léčiv. Ve starověku bylo koření zprvu považováno za léčivý prostředek a až na druhém místě jako ochucovadlo. První zprávy o koření ve starém Egyptě jsou na svitku papyru z roku 1500 př. n. l., který poskytuje přehled o lékařském umění starých Egypťanů. Je v něm uvedeno přes 800 předpisů s bohatými přísadami pelyňku, anýzu, hořčice, máty, šafránu, skořice, puškvorce, koriandru, sezamu a kmínu.

Asyrský král Merodach-Baladan (721-710 př. n. l.) zanechal 1. knihu o užitkovém zahradnictví s popisy a předpisy o pěstování bylin a též o pěstování různého koření: kardamomu, koriandru, kopru, česneku, cibule, tymiánu, šafránu. V jeho zahradách rostlo na 60 druhů těchto rostlin.

Ve staré Indii bylo dnes známé koření pěstováno před tisíciletími. Písemné doklady z 9. století př. n. l. se zmiňují o bylinkách a koření a uvádí přes 600 léčivých rostlin a drog. Bezpochyby byly již tenkrát známy druhy jako skořice, kardamom, hřebíček, různé druhy pepře, zázvor, kurkuma a muškátový ořech. V Číně první zmínky o koření pocházejí z doby téměř 2700 let př. n. l., kdy vznikla kniha o bylinkách císaře Chen-nunga. V Americe znali domorodí obyvatelé vanilku, nové koření a papriku dávno před Kolumbem.

K rozšíření použití koření v kulinářství v západních kulturách došlo až po 1. století a. l. po monopolizaci dovozu koření Araby z východu na západ. Řím značně zintenzivnil námořní obchod s Indií. Obchodovalo se hlavně s černým pepřem (MILLER in WEISS 2002). Díky Římanům došlo k rozšíření znalostí o použití koření a také distribuci středozemních kořeninových druhů po celém římském impériu. Římané přivezli do Británie téměř 400 druhů aromatických rostlin.

Římský obchod s kořením byl přerušen rozkvětem arabské říše, která si podrobila Blízký Východ a severní Afriku. Evropané znovu ovládli trh s kořením v této oblasti ve 12. století. Tehdy se léčivé a aromatické rostliny získávaly z klášterních zahrad.

V klasickém Řecku znali již dávno většinu našeho dnešního koření. Vedle dováženého pepře, skořice, kasie a zázvoru, kterých si cenili nejen jako koření, ale i jako důkaz bohatství a přepychu, vyskytovala se mezi starořeckými léčivými rostlinami také koření ze sousedních zemí (anýz, kmín, fenykl, česnek, máta peprná).

Za vlády anglického krále Jindřicha II. vznikl v roce 1180 v Londýně Spolek obchodníků s pepřem, který se začlenil do Sdružení kořenářů a následně se vytvořila v roce 1429 Společnost obchodníků s potravinami. Kořenáři se stali apatykáři a nakonec léčiteli.

Když Kryštof Kolumbus v roce 1492 přistál na Karibských ostrovech, odvezl odtud několik zdejších druhů koření. Rozvinul se tak dovoz papriky, chilli, vanilky do Evropy. Vasco de Gamma dorazil v roce 1498 do Malabaru, odkud se vrátil s černým pepřem a skořicí. Při následujících cestách se dostal až na Moluky, ostrovy hřebíčku a muškátového oříšku. Námořní bitvy Portugalců, Holanďanů a Angličanů se vedly o kontrolu obchodu s kořením (PEARSON 1996 in WEISS 2002) a položily tak základy pro vznik koloniálních území, která přetrvala do 20. století.